2023
Ing. Dagmar FetterováČestný člen Unie od roku 2023
Narodila jsem se 9. dubna 1943 v Nymburku, studovala v Táboře. V letech 1960–1965 jsem studovala na VŠZ v Praze, Agronomické fakultě. Na Přírodovědeckou fakultu, kam jsem se hlásila, mě bohužel nedoporučila posudková komise v domě, kde jsem v Táboře bydlila. Důvodem bylo, že můj dědeček Svatopluk Hrnčíř byl knihkupec a na doporučení, abych šla na rok pracovat do fabriky v Sezimově Ústí, jsem raději zvolila VŠZ. Po ukončení VŠZ jsem musela odejít na umístěnku do západních Čech, kde jsem pracovala jako elév na státním statku, kde jsem měla k dispozici zvládnout rozsáhlé pracovní prostředí pomocí koně a motorky. Po roce jsem se přesunula do okr. Benešov, kde jsem v Otradovicích u Votic ve šlechtitelské stanici prováděla pokusy s odrůdami brambor a pracovala na poli s dělnicemi. V roce 1967 jsem se z Čech přestěhovala na Moravu do Brna, abych se zde vdala za Vlastimila Fettera a zůstala zde až do konce svých dní. V roce 1968 jsem za doby okupace působila v Botanické zahradě PřF na Kotlářské ulici v Brně pod pevnou a laskavou rukou pana inspektora Láníka, kde jsem se naučila mít vztah zejména k venkovním rostlinám a k péči o ně. Po roce jsem se ucházela o místo v nynějším Arboretu a BZ dříve Vysoké školy zemědělské, ale nebylo mně to umožněno kvůli mému inženýrskému titulu. Bylo mně ve škole doporučeno, abych se titulu vzdala, jelikož by moje pracovní zařazení neodpovídalo platové možnosti. Chtěla jsem být zařazena jako zahradnice-dělnice, a to mně nebylo umožněno, k mojí veliké lítosti. Do Arboreta, které teprve čekalo na celkovou rekonstrukci podle projektu úžasného pana profesora Ivara Otruby, jehož si nesmírně vážím (později k velké radosti jsem s ním spolupracovala v Národním památkovém ústavu v Brně, kam jsem v roce 1972 nastoupila), jsem se tedy nikdy nedostala. Na VŠZ v Brně jsem pak pracovala na různých katedrách jako zástup za mateřskou dovolenou. V Národním památkovém ústavu v Brně jsem zprvu pracovala pod vedením Ing. Pavla Vláška v Oddělení zahrad a parků; měli jsme ve správě tehdy 21 památkových objektů včetně zahrad a zahradnictví. Nikde u nás v republice podobné zařízení neexistovalo: Vlášek založil zásobní zahrady, množil se rostlinný materiál pro ostatní naše i pro cizí objekty, školka roubovanců byla v Miloticích. Spolupracovali jsme s botanickými zahradami ČSSR, jezdili jsme na konference botanických zahrad, přebírali z VÚOZ Průhonice rostliny po ukončení výzkumného úkolu; např. sortiment kamélií byl umístěn ve sklenících u zámku Rájec-Jestřebí a jde o největší sbírku u nás – bylo to zlaté zahradnické období. Účastnili jsme se i zahradnických výstav Flora Olomouc, návrhy na expozici zpracoval Ivar Otruba. Získali jsme díky jemu i cenné trofeje. Začali jsme organizovat jako první celostátní semináře aranžování květin, které trvají dodnes. Později došlo k reorganizaci památkových objektů, ke změnám ve vedení Národního památkového ústavu a oddělení zahrad a parků bylo zrušeno. Začala jsem pracovat na úseku památkové péče jako garant. Měla jsem na starosti spolu s Ing. Libuší Sedláčkovou zahrady v Jihomoravském kraji, později v Kraji Vysočina. V roce 2005 jsem měla odejít do důchodu, ale kolegyně Gabriela Stögerová nastoupila na MD, takže jsem ji ráda zastupovala až do roku 2015. Pak jsem byla navržena jako dlouholetý památkář na emeritního pracovníka NPÚ a pokračuji tedy dále s láskou na mých projektech, týkajících se zejména oranžerií, starých stromů, psaní příspěvků o parcích a navrhování a propagování proměn do celostátní akce Má vlast cestami proměn; také ráda předávám zkušenosti mladším kolegům. Na mém počítači mám heslo: Nejlepší prevence proti demenci? Pracovat. To je velice stručné. Dagmar Fetterová
Ing. Jarmila MatouškováČestný člen Unie od roku 2023
Narodila se 21. června 1949 ve Valašském Meziříčí. Od dětství ji lákala příroda, zejména květiny. S rodiči ráda navštěvovala různé zahradnické podniky a výstavy. Po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole ve Valašském Meziříčí pokračovala ve studiu na Agronomické fakutě VŠZ Brno. Láska k rostlinám ji neopouštěla a tak od roku 1970 pracovala jako pomocná vědecká síla v laboratoři pro množení orchidejí při Lesnické fakultě pod vedením prof. Jaroslava Křístka. V této laboratoři jako v jedné z prvních v republice používali metodu klonování a množení in vitro. Pomocí této metody množili orchideje pro vlastní sbírku, ale také pro mnohé zahradnické podniky v tehdejším Československu. Po absolvování VŠZ v této laboratoři zůstala pracovat a postupem času se stala vedoucí sbírky orchidejí a tillandsií, která byla v té době umístěna ve sklenících v parku Lužánky. Po dostavbě skleníků v nově budované botanické zahradě a arboretu v Černých Polích byla sbírka přemístěna do tohoto areálu. Později byla do zahrady přesunuta i laboratoř. Po celou dobu svého působení v BZA se snažila podle tehdejších možností a s pochopením a podporou spolupracovníků, přátel a výměn rostlin a semen budovat sbírku orchidejí a tillandsií tak, aby byla důstojnou součástí naší krásné botanické zahrady. V 90. letech se společně s Ing. Holzbecherem a prof. Otrubou stala členkou Poradního sboru pro botanické zahrady při Ministerstvu životního prostředí. V té době byl poradní sbor společný pro celé Československo. Po zániku společného státu se poradní sbor rozpadl a s nějakým časovým odstupem vznikla Unie botanických zahrad ČR. Po celou dobu členství v poradním sboru botanických zahrad se Jarmila Matoušková snažila podle svých možností a sil zapojit do společného úsilí botanických zahrad o zlepšování životního prostředí formou vědeckých diskusí, společných setkání, výměny zkušeností a v neposlední řadě také organizací a prací na společných expozicích v rámci zahradnických výstav v Čechách a na Slovensku. I když má nárok na zasloužený odpočinek, stále dochází na pracoviště, kde se dělí o své zkušenosti, cukroví, zákusky a účastní se výjezdů na výstavy orchidejí.
Ing. Naděžda KrejčíČestný člen Unie od roku 2023
Narodila jsem se 14.listopadu. 1955 v Olomouci jako nejmladší ze 4 dětí. Už na základní škole jsem začala navštěvovat dramatický kroužek na LŠU v Olomouci a divadlo se stalo mojí velkou láskou. Po absolvování Slovanského gymnázia v Olomouci jsem začala studovat na Vysoké škole zemědělské v Brně, obor fytotechnický. Během studia jsem se vdala a narodila se mi dcera Martina. I přes tyto komplikace jsem studium dokončila promocí v roce 1979. Ihned po škole jsem nastoupila do tehdejšího Parku kultury a oddechu v Olomouci. Mojí pracovní náplní byla péče o zeleň, která tehdy pod tuto organizaci spadala. Rozhodnutím Městského úřadu v Olomouci byly zelené plochy v rámci delimitace předány Floře Olomouc , včetně zaměstnanců. A tak jsem se v roce 1981 ocitla na výstavišti zcela náhodou, ale jak se ukázalo, bylo to pro mě osudové rozhodnutí, neboť jsem zde nakonec strávila 36 let. Nejdříve jsem začala pracovat jako zahradnice v botanické zahradě a pod vedením Ing. Slimaříka jsem se učila poznávat rostliny, jejich nároky na pěstování. Po nějaké době jsem byla přesunuta na pozici zahradního technika na úseku veřejné zeleně. To už byla více organizační práce, kontrolovala jsem a přebírala práce prováděné jednotlivci i organizacemi. Postupně veřejnou zeleň v Olomouci přebraly technické služby a tak jsem začala pracovat jako technik na zahradnickém úseku. Při každé změně svého postavení jsem se musela učit nové věci. Hlavně při výstavách Flora Olomouc jsem se potkávala s vynikajícími lidmi – zahradními architekty, zahradníky a od nich jsem získávala nové poznatky a zkušenosti. Nakonec jsem byla jmenována vedoucí zahradnického úseku, pod který spadaly olomoucké parky, skleníky, botanická zahrada a rozárium. V této funkci jsem zažila i obrovskou devastaci parků a rozária po povodních i silnému orkánu, kdy bylo zničeno téměř 200 vzrostlých stromů. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc obyvatelé Olomouce parky milují, neboť se rozjela finanční sbírka na obnovu parků. Podílela jsem se na rekonstrukci původní Rudolfovy aleje ve Smetanových sadech. Hlavně kácení starých stromů bylo pro nás velmi emotivní záležitostí. V té době bylo Výstaviště Flora Olomouc již akciovou společností. Další velmi náročnou akcí byla i rekonstrukce chátrajícího rozária. Naše společnost byla jedním ze zakládajících členů Unie botanický zahrad a já jsem byla pověřena účastí na všech jejích akcích. Získala jsem zde mnoho nových poznatků a na pravidelných Druženích poznávala pro mě nová pracoviště. Poznatky a zkušenosti jsem se snažila uplatnit i v naší společnosti. Po odchodu do důchodu jsem pracovala jako průvodkyně na zámku ve Velkých Losinách a Čechách pod Kosířem, dělala jsem vychovatelku ve školní družině a jeden rok jsem učila na základní škole. Dnes mám už 3 dospělé děti, užívám si důchodu a s láskou i nostalgií vzpomínám na roky prožité uprostřed zeleně, na setkání se zajímavými lidmi z oboru a jsem vděčná, že jsem měla tak báječnou práci.